O vltavínech koluje po internetu spousta domněnek. A protože “vltavínáři” se neradi chlubí novými poznatky, tak se o vltavínech pořád dokola omílá hlavně jejich historie, která neustálým přepisováním poněkud zdegenerovala. Mýty o vltavínech a jejich vyvrácení:
Objevovali je dávno před ním lidé na polích v jižních Čechách. Některé měl pravděpodobně doma správce Schwarzenberského panství mezi Týnem n. Vltavou a Hlubokou, a ten je patrně ukázal hraběti Kinskému, který coby instruktor C.K. dělostřelectva v jižních Čechách dva roky pobýval. Z jeho korespondence s prof. Mayerem se lze pouze domnívat, že právě odsud je tomuto kolegovi z Královské české společnosti nauk do Prahy poslal. A tak mohl prof. Mayer na sklonku roku 1787 přednést svůj referát o “chrysolitech, od Týna” který vyšel následně v roce 1788 tiskem.
Termín moldavit je odvozen od německého názvu Týna nad Vltavou “Moldauthein”, neboť z jeho okolí pocházely první popsané kusy. Název moldavit zavedl kustod sbírek Národního muzea v Praze Franz Xaver Maxmilian Zippe roku 1836. Český ekvivalent vltavín se objevil o více než 50 let později, v době Jubilejní zemské výstavy roku 1891.
Sklo nevydrží v přírodě transport vodním tokem déle než cca 10 km. Vltavíny se nacházejí ve vrstvách původně usazených v lokálních depresích na okraji českobudějovické pánve již od doby třetihor. Je to tedy dříve, než začala Vltava jižními Čechami protékat. Vltavíny přímo ve Vltavě nenajdete, přestože mohla, po obrácení svého toku k severu, v některých místech tyto vrstvy protnout a jejich materiál roznést.
Vznikly dopadem vesmírného tělesa, ale z pozemského materiálu. Jen obrovská energie meteoritu dokáže v mžiku roztavit pozemský písek a vymrštit ho ještě v tekuté formě na stovky kilometrů od místa impaktu (což je v podstatě genetická definice tektitů).
Nerost je podle mineralogické definice látka, která má chemický vzorec a určitou krystalovou strukturu. Vltavíny jako přírodní sklo jsou chemickou směsí s amorfní strukturou.