Sorry, this entry is only available in Czech. For the sake of viewer convenience, the content is shown below in the alternative language. You may click the link to switch the active language.
Sluneční soustava byla původně jen oblakem plynu, prachu a kamení, který se vlastní gravitací zhušťoval. Z největších shluků hmoty vznikly postupným srážením a nabalováním materiálu planety. Jak se planety zvětšovaly a stávaly se těžšími, tím více dalšího materiálu z okolí přitáhly k sobě díky gravitaci. Za miliardy let už je meziplanetární prostor docela slušně „gravitačně vyluxován“, ale stále tu ještě létá spousta těles, která hrozí srážkou. Je zde tisíce menších či větších planetek, stovky komet a miliony dalších projektilů a mraky vesmírného prachu.
Ročně spadne na Zemi až 400 000 tun vesmírného materiálu. Většina je drobný prach, který shoří v atmosféře a na nebi je viděn jako meteory. Jen větší kameny dopadnou až na zem a takových meteoritů jsou desítky až stovky ročně. Asteroidy schopné vytvořit kráter dopadají na Zem jen zřídka. Platí, že čím větší těleso, tím je jeho střet se zemí vzácnější (což je pro nás dobře).
Účinek dopadu je katastrofální. Při svém náhlém zastavení o zemský povrch předá projektil během zlomku vteřiny všechnu svou energii horninám, do kterých dopadne. Mechanickým přemístěním hornin vznikne dopadový (= impaktní) kráter a dojde k tlakové přeměně hornin v okolí kráteru. Většina energie se však transformuje na tepelnou a způsobí roztavení a vypaření materiálu.
Následky mohou být horší než výbuch atomové pumy. V historii Země dopadl na planetu několikrát tak velký asteroid, že zanikla většina života na Zemi. Památkami na vesmírné bombardování naší planety jsou impaktové krátery, kterých bylo zatím na Zemi objeveno 176.